SAMA SE SEBOU V OBLACÍCH

Pozoruju ty dokonale navrstvený mraky a stejně jako když jsem byla malá, i teď si představuju, že bych do nich skočila a ony se se mnou zhouply a nechaly mě na sobě odpočívat. Máte taky tuhle představu? Mě se prostě drží snad od mýho prvního letu.

Mám nostalgickou náladu. Ráno jsem po cestě na vídeňský letiště projížděla Brnem a vzpomněla si, jak jsem tam jezdívala z Olomouce a jak jsem to tam jednu dobu měla fakt ráda. Tak nějak jsem se v tu chvíli oddala střípkům vzpomínek na posledních 5 let, co jsem se odstěhovala z Hradce. Co všechno jsem zažila, jaký lidi mi osud přivál do cesty, jaký zklamání a jaký lásky jsem prožila. Přemýšlela jsem nad tím, jak intenzivně všechno vnímám ve chvíli, kdy se to odehrává, jak dávám do všechno 100% svejch emocí a nic nedělám napůl. A když pak spadnu na hubu, bolí to. Bolí to dost, zažila jsem to spoustakrát. Ale s odstupem času to špatný odfiltruju a vzpomínám jen na to hezký. Možná je to naivní, ale v konečným důsledku docela fajn. A tak jsem celej pátek trávila zabořená ve svý minulosti, přehrabovala se vzpomínkama a myšlenkama a zas a znova si uvědomila, jak vděčná jsem za všechno, co jsem zažila, za každýho člověka, co jsem potkala a se kterým jsem strávila nějakej čas. Každej, komu věnujete svoje srdce (ať je to partner, rodiče, kamarádi nebo třeba platonický lásky) má totiž vliv na to, jakým člověkem se stáváte. A tak i já částečně vděčím lidem okolo sebe za to, kam jsem se za ty poslední roky posunula. Nejvíc teď vnímám to, že jsem se naučila přijímat výzvy, nedržet se sveřepě ve svý komfortní zóně, jako jsem to dělala dlouhý roky. Konečně mám pocit, že fakt žiju a že si sama režíruju, jakým směrem se můj život ubírá. Netušila jsem, jak prima může tenhle pocit být. 

Zamyšleně a trochu rozespale lezu z letadla a ofoukne mě příjemně chladnej vzduch. Jsem v Norsku. Letiště v Oslu je kouzelný, na první pohled jsem naladěná na norskou vlnu. Mám hodinu a půl do dalšího letu a hlad jako vlk. No a když mají někde slogan "First we eat, then we do everything else!" je jasný, že přesně tam si něco dám. To něco je nakonec nejdražší chleba, jakej jsem kdy měla, ehm. Norský ceny jsou vtipný, tváří se to jako český koruny, hodnotou by to totiž bylo akorát. Je to ale v norských korunách, takže do českých krát tři. Síla. Ale mám hlad a svátek. Tak si pochutnám a za chvíli vyrážím na poslední let, Kubu už mám totiž v dnešní cílový destinaci a hádám, že budem večer trošku slavit. Můj svátek a hlavně to, že zítra nám začíná to pravý dobrodrůžo. Já se nemůžu dočkat. Na to samotný i na to, až vám to všechno budu psát!