JAK MI PŘIŠLA NAPROSTO SNOVÁ NABÍDKA

Je uplně obyčejný středeční dopoledne. Sedím v práci, mám za sebou příjemnou schůzku v Medovníku, kde jsme s kolegou nahlídli do strašidelných  tajemných komnat, respektive prostor, kde se budou v budoucích měsících dít velký věci - protože Medovník teď slušně frčí, kdybyste nevěděli - odprezentovali jsme výsledky kampaní, odsouhlasili si nový nápady a do Sunu dovezli horu dortů, klasika. Dávám si zrovna dohromady denní seznam úkolů, když mi zvoní telefon. Johni mi moc často nevolá a já moc často nemluvím do telefonu anglicky, tak se nervózně zvedám a mizím do kuchyňky v napjatým očekávání, cože se to děje, že to budem řešit po telefonu. Že by Terez rodila a on to všem oznamoval? No nevím, to asi těžko. Na otázku "what are your plans for this weekend and next week" odpovídám něco ve stylu "working, nothing special" a ještě netuším, že nothing special se během pár vteřin obrátí v něco naprosto nejvíc spešl. Mám pocit, že špatně rozumím, když mi Johni nabízí něco, co je takovej můj jeden velkej blogerskej sen od samýho začátku blogování. Koktám, nevěřím, nechápu, děkuju a zároveň nenacházím slova. Jakmile pomine prvotní šok, dojde mi, že se asi těžko můžu jen tak hned sebrat a vzít si bez předchozího upozornění na týden dovolenou, když tam mám program a spoustu úkolů, co nepočkaj, holt už nejsem to dítě, co nemá žádný povinnosti a závazky. Rychle se teda vracím zase zpátky na zem a píšu Kubovi ufňukanou zprávu, že budu muset odmítnout věc, která se fakt neodmítá. A tím mi dochází, že za zeptání přece nic nedám a skoro se mi chce samu sebe proplesknout, že jsem to chtěla tak rychle vzdát. A tak s maličkou dušičkou hledám šéfovou a nervózně na ní vybaluju svojí novinku, která obnáší, že budu muset svý povinnosti ze dne na den na týden přehodit na někoho jinýho a že to bude všechno dost zmatený a ve spěchu řešený. Asi vypadám strašně nadšeně nebo naopak strašně nešťastně, ale okamžitě se mi dostává slov "no to musíš jet, to je boží!" a já jdu podruhý do kolen. Nechápu nic a okamžitě se mnou šijou všichni čerti. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, cloumaj se mnou emoce.

Chce se mi křičet, tancovat a zatleskat tomu, jak skvělej den to je. Mám pocit, že se mi to celý asi jen zdá. 

Ale nezdá, nenene. V práci jedu jak naspeedovaná, udělám spoustu práce navíc, rozdávám úsměvy na všechny strany a nadšením dokonce zapomenu jíst - a to už je něco :D. Po práci se srážím s Kubou na kafe abych se trochu zchladila, abychom doladili detaily, pořešili rychlej přesun mýho pasu z Hradce do Prahy a dalších pár zádrhelů, bez kterých by se to asi neobešlo, Kuba si nakoupí pár košil, aby měl co nosit na slavnostní večeře a skoro do jedenácti si vyměňuju s Johnim jednu zprávu za druhou. Několikrát navíc volám s rodičema, kteří jsou pomalu stejně nadšení jako já a jsou jedni z mála, kteří už vědí, kam se chystáme. Prožívaj to se mnou, oba dva a já se dmu vděčností. Vděčností k těm, co mi tohle nabídli a taky k těm, co mě podporujou a strašně mi to přejou. Je to neskutečně skvělej pocit.

A vy pořád nevíte, o čem to mluvím, co? Nebojte, brzo se to dozvíte!  Zatím zkuste hádat! :))))