ZPÁTKY DOMA

Je pondělí ráno. Pondělky nemá skoro nikdo rád. Musí se přece do práce a víkend utekl tak rychle. A co teprve po dovolený, žejo. Do práce po nějakých deseti dnech, no ježiš, to bude nepřečtených mailů a úkolů, co čekaj jen na to, až se o nich dozvíte. Asi vlastně i chápu, že většině lidí z toho běhá mráz po zádech a rosí se jim čelo. Mně ne. Já jsem se domů z dovolneý dokonce tak trochu těšila.

Ne proto, že by mě to tak nebavilo nebo se mi tam nelíbilo, to vůbec. Každičkej den byl uplně boží. Ale nebrala jsem to jako žádnej útěk z reality nebo že bych potřebovala pauzu od každodenních povinností a stereotypu. 

A vlastně až tenhle návrat z dovolený mi pomohl si uvědomit, jak strašně spokojená jsem a jaký mám štěstí, že jsem si dokázala nastavit svůj režim tak, že se do něj ráda vracím i po dovolený. 

• 💭 Že v pondělí vstávám s úsměvem v šest ráno a není to jen proto, že budem se snídaní v posteli koukat na novej díl Game of Thrones. 
• 💭 Že se těším, až se potkám s mejma holkama v sunní kuchyňce a u přípravy ovocný svačinky si budem vyměnovat zážitky.
• 💭 Že jsem zvědavá, co všechno mě v týdnu v práci čeká, co mi uteklo za tu dobu, co jsem tam nebyla a až se dozvím, co pro mě zas šéfová připravila za výzvu.
• 💭 Že se těším, až zas vezmu do ruky foťák a budu fotit něco jinýho než sebe nebo Kubu na lodi, haha. 
• 💭 Že se těším, až se s Alex potkáme po dvou týdnech na odpolední kafe a pusy se nám nezastavěj až do do noci.
• 💭 Že se těším, až s Kubou zajdem do našich (mých:D) oblíbených kaváren a dáme si to, co si tam dáváme pořád dokola.
• 💭 e se těším, až zase neplánovaně skončím na Náplavce a budu pozorovat okolní ruch.
• 💭 Že se těším, až na víkend pojedu domů a po několik týdnech zase strávím čas s našima a psíčkama.

A najednou je neděle. Týden utekl jako voda, já strávila v práci tolik hodin, jak ještě asi nikdy a absolutně mi to nevadilo. Protože to tam mám ráda. Protože mě to baví. A protože jsem každej den měla program i na čas po práci a užila si tak každej den uplně naplno. V pondělí jsem věnovala celej večer fitku, po kterým se mi stejskalo, ač na lodi jedno bylo, není to prostě ono, to zná asi každej, kdo má nějaký svý fitko. V úterý jsem vzala kamarádku z práce přes polední pauzu na oběd do Cacaa, kde se protáhlo o trochu víc, než naše klasický obědy a po práce jsme pak s Alex vyrazily na brzkou véču, která neplánovaně pokračovala dokonalým kafem z Coffee Cube u Kotvy a několikahodinnovým posezením na Náplavce u naší oblíbený kapitánský lodi. Ve středu proběhla v Hubu druhá movie night a já zas strašně ráda viděla holky a mlsala hummus se zeleninou, což je už v Hubu skoro tradice. Čtvrteční večer jsme strávili s Kubovou rodinkou na oslavě jeho ségry v krásný Babiččině Zahrádce, kde to vypadá jako v pohádce a v pátek jsem se utrhla z práce už po poledni a odjela do Hradce. Tam se totiž slavily mamky narozeniny, takže jsem po strašně dlouhý době viděla pohromady skoro celou naši širší rodinu a bylo to strašně príma. Až mámm trochu pocit, že se mi z Hradce odjíždí mnohem hůř než z jakýkoliv dovolený, je mi po všech totiž okamžitě smutno.





















Nebyly to žádný světoborný plány. Nic speciálního, co by někdo z vás nemohl mít. Byly to naprosto obyčejný dny plný obyčejnejch věcí, kterých si ale tak nějak neobyčejně vážím, ať to zní jako sebevětší klišé. Byť v některých aspektech mýho života jsem na tom hůř než kdy jindy a trápím se věcma, co bych si dřív vůbec nepřipustila, když to vezmu kolem a kolem a podívám se s nadhledem na všechno, co prožívám, jsem opravdu nejšťastnější a nejvděčnější, co jsem kdy byla a rozhodně to není jen moje zásluha. Tu na tom mají i všichni ti, o kterých byla dnes řeč. A já zas a znova děkuju. ♥

PS: Tu předposlední fotku nechápu, vůbec :D.