JAK JSEM NEBĚŽELA NIGHT RUN

Balím si do tašky foťák, objektivy, šálu, týmový dresy a objednávám Uber. Celou cestu na Vypich mám v uších sluchátka a snažím se se nabudit na nějakou pozitivní náladu. Moc mi to nejde a tak vystupuju s trochu skleněnýma očima a opatrným krokem se vydávám hledat registrační point, kde mám sraz s ostatníma. Berle jsem opět nechala doma, obhajuju si to tím, že se snažím trénovat svaly, ale spíš už jsem z těch berlí prostě jen unavená. O to víc dnes. Koná se totiž Night Run. Jeden ze série nočních běhů napříč Českem, na kterej jsem se přihlásila už před třema měsícema. Před měsícem jsem začala trénovat a celkem jsem absolvovala celej jeden noční výběh, ehm. Hned po něm jsem odjela na teambuilding, kde jsem si poslední den přetrhla kolenní vazy. Naivně jsem nějak doufala, že se to třeba rychle uzdraví, že to nebude taková hrůza, z čehož mě vyvedl minulý týden doktor Holub, který si mě rovnou objednal na operaci. Nenesu to moc dobře a to jsem navíc podle mě pořád ve fázi popření, nikdy jsem na žádný operaci nebyla a fakt vůbec nechci do nemocnice. A tak teď funguju aspoň nějak v rámci možností a na Night Run jsem šla aspoň fandit. 

Článek vznikl ve spolupráci s Borotalcem.

U registrace se srážím s holkama blogerkama - Brixi a Péťou, se kterýma jsem měla tvořit blogerský trio, který tenhle běh poběží za jeden tým. Tým Borotalco. Borotalco je italská značka deodorantů a je to jeden z našich největších klientů v Sunu. A zároveň taky jeden ze sponzorů Night Run série. Tak jsme to propojili, zapojili blogerky a taky pár sunních kluků. Holky poběžej kratší variantu - 5km Avon běh - a kluky čeká hlavní závod na 10km v černočerný tmě.

Já si teda hrdinsky vyzvedávám svůj startovní balíček a zase na mě padá smutná nálada. Závidím všem, co mají na sobě legíny a běžecký boty. Nedávám to na sobě ale moc znát, bavím se s holkama, fotíme a potkáváme další a další známý tváře, takže o zábavu je postaráno.

Při rozcvičce na rádiový pecky to se mnou pěkně šije a tak si na jedný noze potancovávám a poskakuju. Holky se asi slušně zahřejou, protože postupně odkládají vrstvy a na startovní linii se vydávaj s úsměvama na rtech. 

Jakmile je běh odstartován, je najednou louka poloprázdná a já tak rychle narazím na sunní kluky, kteří mají vyrážet o hodinu později. Během chvilky zjišťuju, že Tom nepostrádá základní blogerské vlohy, protože bez jedinýho naléhání fotí na můj Olympus selfíčka a s Jiřím pózujou jedna radost :D.

Během chvilky se setmí a běžci nasazují zářící čelovky, což má neskutečný kouzlo a to normálně nefotogenický prostředí získává na určitým kouzlu. Házíme si jedno rozmazaný selfíčko, přeju klukům hodně štěstí, poslouchám jednotný odpočítávání startu všech běžců, usmívám se, když pozoruju ty soustředěný výrazy běžců, když si nasazujou sluchátka a zapínají aplikace, co jim budou sledovat tempo a pak se celá zmrzlá mizím schovat do vyhřívanýho stanu.

Po 40 minutách je mi krásně teplo, mám stažený fotky a za sebou dvacetiminutovej telefonát s Alex. A protože Tom měl cíl běžet pod 50 minut, vydávám se k cílový pásce a vyhlížet první závodníky. Pár jich už v cíli je, třeba náš grafik, kterej dal pro mě naprosto neuvěřitelných 41 minut. O pár minut později přibíhá Tom a než se s náma podělí o dojmy, jsme tam v plném složení. Pak už jen fotka s medailema v cíli a taky na stupních vítězů, kam nás hodní pořadatelé vpustili a můžem se rozprchnout domů. 

Nějak jsem se nechala strhnout tou atmosférou v cíli a v hlavě už si plánuju, jak hned po rehabilitaci začnu trénovat a přístě poběžím taky. A klidně tohle delší. Nebo klidně uplně jinej závod, ale poběžím. Těším se na to. V tomhle případě moc děkuju Borotalcu za pozvání, Nikče za zabavení v první části a klukům v tý druhý. Nakonec z toho byl nadočekávání prima večer! :)))