POCHVÁLIT, OCENIT, PODĚKOVAT.

Když jsem byla mladší, považovala jsem všechno za samozřejmost. To, jak mě jednou babička vysadila na zimním stadionu na trénink a já jí na připomínku, že bych mohla aspoň poděkovat, odvětila, že u nás v rodině se za takový věci neděkuje, mi nejspíš budou naši připomínat až do smrti. Oprávněně, podotýkám. V tý době jsme s tátou pak asi měli "velkou řeč, mladá dámo", ale hádám, že stejně jako spousta dalších výchovných momentů, příliš mnoho nezměnila. 

Marně se snažím v paměti vylovit nějaký vzpomínky na to, za co jsem byla chválená nebo co jsem oceňovala na někom jiným já. Vynechám-li teda školní úspěchy, známky, zkoušky, státnice a takový věci. Možná to bylo tím, že jsem pochvaly a ocenění moc nevnímala a doma mi to šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven. Bylo mi to fuk, záleželo mi asi na jiných věcech. Třeba jestli mám Roxy tričko nebo jestli se na mě usmál ten kluk z devítky.

Až v momentě, kdy jsem začala pracovat, jsem si začala uvědomovat, jak strašně důležitý je umět někoho pochválit, ocenit nebo poděkovat za pomoc. Není to samozřejmost, věřte mi. Kdykoliv jsem byla v Elitu pochválená za nějakej post nebo článek, zahřálo mě to u srdce a dodalo mi to energii do dalších příspěvků. Kdykoliv mi přijde nějakej pochvalnej komentář, vykouzlí mi to úsměv na rtech. Nebo když se dozvím, že mě někdo chválil před někým jiným v práci. Je to pokaždý skvělej pocit. 

Největší moc mají ale slova z očí do očí.

Pravidelně děláme v našem oddělení sociálních sítí hodnocení projektových manažerů a oni zase hodnotí nás. My to řešíme s naší šéfovou, ta to pak předá šéfovi projekťáků a ten to třeba spíš ne předá jim. Pochvala tak jde přes dva lidi a jo, sice to potěší, ale zdaleka ne tolik, když prostě člověk zvedne zadek a dojde toho druhýho pochválit osobně. Nebo když se potkáte na chodbě, když se dáte do řeči na akci. Nebo i když si to třeba jen napíšete do mailu. Je hezký, když se dozvíte, že jste dostali hodnocení 140%, ale když to dáte osobně vědět jeden druhýmu, má to mnohem větší úder a vypovídající hodnotu. A toho druhýho to nabije. Přitom je to taková maličkost, minutka času, pár slov. 

Jak je zřejmý z prvního odstavce, nikdy nebylo v mý přirozenosti ostatním děkovat a cokoliv oceňovat. Za poslední rok se to strašně otočilo a zjistila jsem, že mi dělá neskutečnou radost někoho za něco pochválit. Nejčastější je to samozřejmě v práci, ale dá se aplikovat v soukromým životě. Koukejte okolo sebe a chvalte se. Chvalte nahlas jeden druhýho, klidně v soukromí, klidně před ostatními lidmi. Oceňte, když se někomu ve vašem okolí něco povede. Děkujte za maličkosti. A usmívejte se na ostatní, protože i to dělá radost. 

Napadlo vás třeba někomu na ulici jen tak pochválit outfit? Mojí mamce takhle v Americe nějaká paní pochválila boty. Jen tak. Uprostřed rušný ulice. Mamka z toho byla hotová ještě za tři dny. 

Zkuste to. 

Zlepšete někomu den a inspirujte ostatní k tomu, ať to dělají taky. Víte, jak nám všem potom bude fajn?