ZÁPISKY Z TEAMBUILDINGU

Do brzkýho setmělýho rána se rozeznívá budík. Je čtvrtek, 4:30 ráno a já vyskakuju z postele jakoby snad bylo dávno dopoledne. Kolem mě je černočerná tma a já se tiše kradu z ložnice, abych Kubu nechala ještě chvíli spát. O pár minut později nasoukaná v legínách a teplý Adidas mikině vztekle sedím na svý cestovní tašce od Kari Traa a snažím se jí  veškerou svojí fyzickou silou i silou vůle dopnout. Nejsem ochotná vyndat ani jednu ze svých pěti sbalených mikin a asi podvacátý si nadávám, že jsem si nezkusila sehnat opravdovou krosnu.

O hodinu později jsem na nádraží a v kapse mi vibruje telefon o sto šest. Na messengeru už je totiž založená naše skupina. Skupina 40ti lidí, co spolu vyrážej na prodlouženej víkend tmelit tým. Jedeme na teambuilding. Čeká nás celodenní túra a pak tři dny plných aktivit, jídla a pití v jednom krásným penzionu. S mojí Kristý se nemůžem dočkat, pro nás obě je to první taková dlouhá firemní akce a tak máme vysmátý obličeje už před šestou ráno, když se sejdem s ostatníma na nástupišti. Myslím, že bych tu naší obří skupina nepřehlídla ani kdybych omylem vylezla na druhý straně nádraží.

Část osazenstva je už za Českýma Budějovicema takříkajíc na hadry a já nevím, jestli se smát nebo se vyděšeně uklidit do kupé, kde se v klidu pospává. Takový ale asi není a tak se usídluju tam, kde se hrajou na kytaru takový ty klasický táborákový písničky. To, že je asi 8 ráno a místo posezení u ohně jedeme v drkotajícím vlaku má svý kouzlo.

První chvíle, kdy mě dobrá nálada přejde na sebe ale nenechá dlouho čekat, vystoupíme v cílový destinaci a moje představa o tom, že to bude sice dlouhá, ale příjemná procházka, se rozplyne hned během prvních deseti minut, kdy se stočíme z hlavní cesty (která je sama o sobě dost příkrá, plus ty bágly, plus začínající vedro) na úzkou lesní cestičku plnou kořenů a spadaných stromů, přes který musíme šplhat a díky těžkým zavazadlům jdeme v podstatě v předklonu. Naše velká skupina se tak velmi rychle trhá na několik menších, přičemž část se ztrácí během první půlhodiny a já doteď nechápu, jaktože jsme se na obědový pauze potkali všichni, včetně těch, co v sobě v 8 ráno měli celýho Morgena. Zničení a propocení se po 7km hroutíme na dřevěný židle a nemůžem se dočkat, až nám na stole přistane jídlo a točená kofola. Když se pak musíme zvednout, nikomu není zrovna do skoku, jsme fakt oddělaní a to nás čeká dalších 13km, takže v podstatě dvojnásobná cesta. Jen už teda po silnici. Ale jak říká naše šéfka, zážitek nemusí bejt dobrej, musí bejt silnej. A to tenhle den teda sedí dokonale.

Opět se chytám skupiny s kytarou a velkou část cesty tak trávíme zpíváním jak na lesy a já se skoro nonstop směju. Když pak potkáváme poslední hospodu před naším kempem, kde podle všeho není vůbec nic, jednotně si odhlasujem, že tady dáme pauzičku. Ta se u části protáhne asi tak na dvě hodiny, během kterých padne několik piv, aperolů, panáků, smažených sýrů a dalších dobrot. Jakmile se zvedneme, abychom stihli dorazit do kempu za světla, totálně se rozprší a já zamačkávám slzu, když se postavím na nohy a ucítím, že se mi stačily udělat dva obrovský puchýře na chodidle, který cejtím při každým kroku. Do cíle stejne dorážíme za tmy, nicméně bez deště a tak hned usedáme k ohni, kterej tam ostatní živěj už pár hodin a protože naše skupina evidentně nosí smůlu, spouští se po pár minutách takový průtrž mračen, jakou jsem nezažila snad nikdy. Vzhledem k tomu, že nemám stan, beru všechny svý saky paky a utíkám s ostatníma do umýváren na válečnou poradu. Rozhodujem se najít v tom značně rozlehlým temným kempu klubovnu, od který máme nějakým zázrakem klíče. Škoda jen, že je venku uplně černo, baterku máme asi tak jednu a navíc prší tak, že skrz ty cáry vody není ani vidět. Mokří na kost se dobýváme do budovy, která je všechno, jen ne ta klubovna a po chvíli zoufalství nacházíme to, kam jsme se vlastně vydali. Když pak ráno zjistíme, že tyhle dvě budovy jsou od sebe asi tak 20 metrů, musíme se smát, protože nám to v noci přišlo v těch divokých podmínkách jako kilometr. V klubovně ze sebe shazujem mokrý vrstvy, usedáme k dlouhýmu stolu a...pijem no. Pijem tak, jak si po tak náročným dni zasloužíme, kolem stolu koluje jegr s kolou, vodka se sodou, víno a z čeho jsem nejvíc nadšená - broskvovej tatranskej čaj. Nepřestávám se smát a dostávám se do tak dobrý nálady, že souhlasím i s nočním koupáním v Lipně, ze kterýho se vrátím s krvácející nohou, protože se mi v tý tmě podaří šlápnout na nějakej střep a nechávám tak za sebou krvavou stopu, díky který podle mě polovina lidí vystřízliví a jde mě ošetřovat. Desinfikuje se vodkou, vytírá se podlaha a za chvíli se pije dál. Do spacáků se chumláme všichni asi jen hodinu po půlnoci, protože i tak to už byl sakra dlouhej den. 

Ráno je samozřejmě trochu krušnější, já se celkem tradičně probírám hodně brzo a tak sedím hodinu a půl na terase a pozoruju déšť, kterej vypadá, že jen tak neustane. Rozseklá noha přes noc samozřejmě přišla k sobě a bolí jak čert. Vánočka s marmeládou a horkým kakaem udělá myslím radost všem a zatímco ostatní čeká 6km cesty do kempu, já vezmu zavděk možným odvozem autem a ještě před příchodem zbytku týmu si dávám horkou sprchu v apartmánu, ze kterýho mi nepřestane padat brada ani následující dny. Jsme ubytovaní na Knížecí Cestě a já musím uznat, že něco tak krásnýho s tak super atmosférou jsem dlouho neviděla. Kdyby bylo hezký počasí, věřím, že by to bylo opravdu uplně dokonalý. Na oběd vyrážíme přívozem do vedlejší vesnice, nacpáváme se k prasknutím a máme pocit, že jsme snad v michelinský restauraci. Po návratu na hotel padáme do jednoho do postelí a spíme až do večera. Ze spánku nás probere vůně otáčejícího se čuníka, kterej nám bude zpříjemnňovat zbytek večera. Všechno začíná klidně, rozespalí lidé upíjejí skleničky vína, nakládají si salátky a konverzují.

O dvě hodiny později je všechno jinak, polovina lidí ani neví, jak se jmenuje, ovšem s provozním si připije každý moc rád tím spíš, když nám potom zapne muziku a rozjedou se i tanečky. Venku se šermuje s balícíma papírama, co jsou v tu chvíli světelný meče a točej se videa, který další den nebude chtít nikdo vidět. S Kristý to balíme asi ve dvě ráno, když usoudíme, že to bude už jen šílenější a mizíme si dát horkou sprchu. Druhej den jsme na snídani skoro jako první. Zhruba polovina lidí se tam neukáže vůbec a část jich nevidíme ani na obědě. Asi party hard.  Dopolední vodní bojovka kvůli nepřízni počasí padá, padá i část lidí - ze snídaně rovnou do postele. Silné jádro se vydává na aktivity - zkoušíme segway, motorovej člun, aquazorbing a ti odvážnější z nás i paddleboard, ze kterýho padaj do vody jak hrušky a já mám husí kůži za ně. Zůstávám radši na suchu, učaroval mi segway a užívám si na něm různý blbinky. Po dvou hodinách v těch deseti stupních a mrholení rozmrzáváme v jídelně u čajíčků a dostáváme se do poměrně podnětný diskuze o včerejší noci, o chodu jednotlivých oddělení, o vzájemných respektu a vypjatých situacích, který občas nastávají. To ve mě v rámci celýho teambuildingu zanechává nejsilnější pocit, že jsme si fakt něco vybudovali a některý vztahy nečekaně prohloubili.

Po obědě usínáme i my sportovci a probíráme se pár minut před začátkem odpoledního programu - bumper fotbalu, na kterej se já osobně těším ze všeho nejvíc. S lehkým šimráním strachu se soukám do nafukovací koule, ve který je slušnej smrádek a skrz který opravdu není vidět na balon. Vzdávám teda snahu opravdu hrát fotbal a snažím se se nenechat sundat každým, kdo kolem mě proběhne. Moc se mi to nedaří a tak se každou chvíli se smíchem valím, metám salta přes hlavu a nevím kde je nahoře a dole. Po pěti minutách jsem totálně vyflusnutá a jdu se radši dívat na ostatní, což je skoro větší zábava než opravdu hrát. Po ještě jednom herním kole to hodnotím jako nejlepší aktivitu celýho výletu a lezu si na odkládací kameny pro bundu a telefon, abych mohla ostatní vyfotit. V momentě, kdy cvaknu poslední fotku, cinkne mi od táty smska, jestli žiju, já se pousměju a než stihnu napsat, že žiju, podjíždí mi na kluzkým kameni noha, padám do tureckýho sedu a v kolenu mi křupne tak, že se po mě s děsem v očích ohlídne několik lidí stojících okolo. Zatmí se mi před očima, pak se mi ho nich nahrnou slzy a na dotaz, jestli potřebuju pomoct zvednout říkám, že budu asi chvíli sedět. Po pár minutách děsu se postavím a odkulhám si sednou na houpačku, kde s Kristý během pár minut proberem snad každýho účastníka a to, jak zajímavý je pozorovat lidi v těchlech ne uplně komfortních situacích, který prostě běžně v práci nezažiješ. Moje představa, že to koleno rozchodím se ukáže jako zcela mylná, protože při večerním grilování se sotva hejbu a při každým větším pohybu se mi do očí tlačej slzy bolesti. Aktivity, během kterých sedíme a konečně se vzájemně poznáváme, si ale užívám a když pak dojde řada na hru ANO/NE, kdy se pokládaj různý otázky (včetně těch hodně intimních) na který ukazujete kartičku ANO nebo NE a následně se vás k tomu tématu může kdokoliv na cokoliv zeptat a vy můžete jen jednou za celou hru neodpovědět, atmosféra trochu houstne a otevírají se témata, který bych vůbec nečekala. Nakonec je to ale slušná pecka, spousta lidí (včetně mě) má po zbytek večera brouka v hlavě a témata se i několik hodin po hře v menších hloučkách opět otevírají a probírají. Valná většina lidí to tentokrát balí už kolem jedenáctý, Kristý dokonce ještě dřív, já jedu nealko a potom, co mi kluci v jednu ráno zahrajou stánky, dekuju se i já do postele. Bolestí v noze nemůžu usnout a ráno se bojím vstát a podívat, v jakým to mám stavu.

Na snídani se sotva dobelhám, nemluvím, nemám na nic náladu a mám vážně strach, co se mi s tím stalo. Mám alergii na každýho druhýho člověk, co se vedle mě ocitne a nejradši bych se přemístila do Prahy do postele. Když pak na čiličili objevím hlášku "Báseň dnešního rána: Kafe Kafe Kafe, držte všichhni hubu, Kafe," musím se ipřes bolest smát na plnou pusu, protože to přesně vystihuje mojí náladu. Mám plný zuby lidí, nechci už nikoho poslouchat, nechci cítit alkoholový výpary ze všech okolo a dokonce se těším domů, až si sednu k počítači a budu dělat jeden pracovní report. Cestu vlakem prospím, cestu do nemocnice se soustředím na písničky v rádiu a cestu z nemocnicem probrečím jak malý dítě. Mám podezření na přetržený vazy, což se léčí spoustu týdnů, mám berle, ortézu, možnost aktivního pohybu v nedohlednu a hrozbu plastiky, kdyby bylo nejhůř. Když mi doktor tahá z kolena třetí stříkačku plnou krvavý tekutiny, jímá mě hrůza a když se k tomu dozvídám, že si budu muset každej den píchat do břicha injekci kvůli možný trombóze, přestávám to zvládat a rozbrečím se už v ordinaci. Že přežiju celou tu divočinu, jednu velkou několikadenní párty a pak si zničím koleno při focení fotbalu, to by mě fakt nenapadlo. Říká se, že všechno zlý je pro něco dobrý, ale sakra... co na tomhle může být dobrýho? 

Uvidíme. Třeba se nakonec něco objeví. Já si jdu zatím vymyslet outfit na fashion week, kterej mi bude ladit s červenejma berlama. Aspoň jsem je dostala v mý oblíbený barvě no.