NEMOCNIČNÍ DENÍK

Tenhle článek bych chtěla nejprve trochu uvést. Nerada bych totiž, aby vyzněl, jakože se lituju a že mám nějaký hrozný problémy - to totiž fakt nemám. Lidi jsou v nemocnici s milionkrát závažnějšíma věcma a snažej si zachovat pozitivní pohled a kolikrát to prostě nestačí a jejich dny jsou sečtený. Tenhle článek jsem napsala čistě jen podle svýho prožívání svýho prvního úrazu a prvního pobytu v nemocnici a je to naprosto neporovnatelný s lidma, kteří se dlouhodobě léčí s něčím závažným. Doufám teda, že to přesně tak bude z vaší strany pochopeno. Děkuju za pozornost, jdeme na to.

Čtvrtek si užívám na maximum, přes den v práci přednáším na workshopu, odpoledne běhám po nákupech a kafíčkách a večer s Kubou vyrážíme na křest novýho krásnýho diáře holek z A cup of style. Den narvanej přesně podle mýho gusta a já mám celou dobu úsměv na rtech. Když se mě ale večer na akci každej ptá na nohu a já několikrát vysvětluju, že přestože teď chodím uplně normálně, čeká mě hned další den nástup do nemocnice na operaci, tak mi nakonec úsměv vadne a domů vyrážíme brzy, abych se ještě pořádně vyspala.

V pátek mám totiž budík v nelidskou hodinu - čti 5:30. Půl hodiny ho odkládám a nakonec se za tmy sesbírám z postele, natahuju tepláky, meju zuby, vlasy smotám do culíku, do tašky naházím pár věcí a vykradu se z bytu ven, kde už na mě čeká Uber. Poprchává, svítá a mně kručí v břiše. To to začíná. Hned v sedm se mě na příjmu ujímá doktor, co vypadá, že neví, kde mu hlava stojí, rychle se mnou něco sepíše a posílá mě do druhýho patra najít si pokoj. O chvíli později tam bezradně stojím a poprvý ten den se mi tlačej slzy do očí, vůbec tady nechci bejt. Abyste tomu rozuměli, nikdy jsem v nemocnici nebyla. Nikdy jsem nebyla na žádný operaci, nikdy jsem neměla žádný zranění, prostě nikdy nic. Proto jsem z toho dost v nervu a nevím, kam se podít, komu se hlásit, co po kom chtít a na co se ptát. A tak tam jen stojím a dumám, jestli se přece jen nemůžu ještě někam ztratit. Nakonec se mě ujímá milá sestřička, přiděluje mi postel a informuje, že jsem sice měla jít na řadu první, ale že už je na sále někdo akutně a že si budu muset počkat. Tak si v teplákách zalejzám do postele a čtu knížku. O tři hodiny později šilhám hlady, žízní i nervama zároveň. Když se pak soukám do andělíčku, klepu se zimou i strachy a když mě na lehátku vezou na sál, je mi normálně na zvracení. Už chápu, proč jsem měla být od půlnoci na lačno. Napichování kanyly se neobejde bez poznámek na tetování (stejně jako odběry krve kdykoliv) a navíc ze mě okamžitě crčí krev a sestřička mi trošku překvapeně hlásí, že mi nějak pustila žilou. Když už je čas na narkózu, dostávám informaci, že to může trochu pálit a tak nějak čekám, že se mi všechno pomalu rozplyne před očima - jako v seriálech a z vyprávění ostatních. Rozhodně teda nečekám nic nepříjemnýho. Rozhodně nečekám to, co během pár sekund přijde. 

Z ničehonic mám pocit, že na mě někdo položil obrovskej balvan a ten mě zatlačuje do země neskutečnou silou. Celý tělo mě bolí a je pod strašným tlakem. Srdce mi buší extrémní rychlostí a já mám pocit, že se nemůžu nadechnout a že tohle musí bejt špatně, takhle přece určitě narkóza neprobíhá. 

Najednou cvak a vydešeně se budím na lůžku v chodbě u sálu. Začínám vnímat bolest v noze, je mi strašná zima a z očí se mi okamžitě kutálej slzy. Než se stihnu vzpamatovat, je u mě sestra a uklidňuje mě. Pak další výpadek a najednou už ležím na svým pokoji, přes kanylu dostávám něco proti bolesti, nemůžu se hnout, v koleni mám dren a dostávám pokyn nepít ještě aspoň dvě hodiny. Jíst budu prý až další ráno.

Jako cože? Umírám hlady a jsem 100% probraná. Žádný, že budu celej den mimo, že celej den prospím a že sotva napíšu pár lidem, že to mám za sebou. Pouštím si teda do uší jeden z mých depresivních playlistů a čekám, až přijede Kuba, kterýmu dám za úkol mi dovnitř propašovat aspoň suchej rohlík. Píšu našim a babičce a mezitím mi na stole vedle postele přistává krásná růžová kytice, ke který se ani nejsem schopná natáhnout a tak jen čekám, až mi sestřička přečte věnování. Je ze Sunu od mých kolegů a já se i přes bolest a mizernou náladu musím usmívat, tohle gesto je prostě strašně hezký. A když mi pak ještě volá kamarád, kterej kvůli našemu hovoru dostane v tramvaji pokutu, mám chvíli náladu fakt dobrou a uvědomuju si jednu důležitou věc.

V těhlech nepohodlnejch situacích si člověk uvědomí, co a kdo je v životě důležitý.

Noc je něco hroznýho, jsem na pokoji se starou paní a díky brzkýmu stmívání máme v pokoji už o půl devátý tmu jako v pytli a obě usínáme. Vede to samozřejmě k tomu, že se v jednu ráno probudím a mám pocit, že jsem vyspalá. Nohu musím mít stále v jedný poloze a bolí mě stejně jako celý tělo, protože normálně nikdy nespím na zádech. Bolest zad kompenzuju aspoň tím, že si trošku zvednu postel, zbytek noci tak strávím v polosedě a usnu až někdy nad ránem. Koukám do stropu nebo do telefonu a snažím se srovnat s pocitem, že si sama nedojdu ani na záchod. Když na něj po 24 hodinách fakt potřebuju, volám si sestřičku a celej ten proces je šílenej. V koupelně si rovnou i meju zuby, přičemž u toho dostávám křeč do ruky a jsem vyčerpaná tak, že mi je opět na zvracení. Uvědomuju si tím, jak náročná je narkóza a i tenhle v podstatě malej zákrok pro tělo a jak těžko se z toho bude vzpamatovávat. Ke snídani do sebe nacpu tři suchý rohlíky a nemůžu se dočkat, až přijde doktor a já dostanu propustku. Vytahování drenu je pro mě asi největší očistec, lituju těch snědených rohlíků, protože jestli mi za celou dobu bylo OPRAVDU zle, je to právě ve chvíli, kdy mi z kolena tahaj hadičku, která je tam uvnitř snad zamotaná kolem dokola. Bolí to, je to šíleně nepříjemný a já opět neudržím slzy a rozdýchám to ještě další půl hodinu. Připadám si trošku jak malý dítě, který poprvé poznalo nějakou nepříjemnou část života a můj obdiv patří každýmu, kdo zvládá nemocnici v dobrým psychickým stavu. Já jsem tady sotva 30 hodin a cítím se v depresi. Jsem nešťastná, bolavá, nohu mám dvojnásobnou, nemůžu se jí dotknout a cesta o berlích k autu mě pro změnu naprosto vysílí.

Venku se chvíli zastavím, zhluboka se nadechuju čerstvýho vzduchu a nechám si na obličej dopadat sluneční paprsky. Najednou mám zase pocit, že žiju a že všechno není tak černý, jak se zdálo ještě před pár minutama. Je šílený, že přesto, že v nemocnici kde jsem byla (Nemocnice milosrdných sester svatého Karla Boromejského) jsou všichni strašně milí, hodní a snesli by vám modrý z nebe, ta atmosféra tam je neskutečně depresivní. Možná je to tím, že jsem byla upoutaná na lůžko a sama nemohla nic, skoro se ani natáhnout ke stolu pro telefon. Možná je to tím, že k jídlu člověk dostává pečivo a paštiku, místo aby dostal zeleninu a ovoce a dodal tak tělu nějaký vitamíny a živiny potřebný k regeneraci a uzdravení. Možná je to tím, že tam člověk nemůže dělat nic jinýho než dokola přemýšlet nad svým životem a nad vším špatným, co se mu kdy stalo. Chtěla bych vidět toho, kdo tam přemýšlí nad něčím příjemným...

Jednu věc shledávám na tom celým jako pozitivum. Během těch několika hodin jsem si stihla uvědomit spoustu věcí. Převážně to, jaký mám štěstí na lidi, který mám teď okolo sebe. Na kamarády, kteří jsou opravdoví kamarádi a opravdu se zajímaj. Že mi píšou, volaj, rozveselujou. Že si na mě vzpomene babička a dá mi najevo, že by za mnou nejradši přijela. Že mi z práce pošlou kytku. Že za mnou oba dny přijde Kuba, donese kytku a vymodlenej rohlík. Že mi po cestě domů skončí pro chai latte a že se o mě doma krásně stará. Že na Bloges Marketu můžu celou dobu jen sedět, Alex mi chodí pro teplý čajíčky a zvedá mi náladu. Že když přijdu do práce a zjistím, že jsem sakra přecenila svoje síly, dostanu volno a můžu jít domů. Děkuju. Našim, Kubovi, Alex, Kristý, Michalovi, mýmu oddělení v Sunu. Nejen za tyhle dva dny, ale za mnohem víc.

A ještě jedna věc. Jsem si celkem jistá, že celá tahle situace hodně změní můj postoj ke cvičení a k vlastnímu tělu. K tomu, jak se k němu chovám, čím ho krmím, jaký na něj kladu nároky, jak ho využívám a nedopřávám mu dostatečnou regeneraci a kvalitní živiny. Neumíte si představit, jak se těším, až zase budu cvičit, až se půjdu proběhnout, až se konečně zas začnu učit tu stojku. Budu to ale tentokrát brát celý tak trochu jinak. A strašně se na to těším.

______________________________________________

Docela by mě zajímalo, jestli taky mám někoho, kdo taky doteď nemá zkušenost s pobytem v nemocnici a pokud tu zkušenost máte a byli jste v narkóze - bylo to pro vás taky tak nepříjemný?